Ab Incunabulis

Ihned od svého založení pracuje Troglodyt na vlastním repertoáru. Brzy na jaře roku 1980 padá rozhodnutí vytvořit rockovou operu. Během jediného roku je dokončená hudba i text. Největší autorský podíl připadá Pastorovi, některé pasáže skládá Tom. Na textu s Pastorem spolupracuje Jarda Domin. Opera má dvě dějství a je nazvána Ab Incunabulis - Od kolébky. Hudební ukázky z opery viz stránka Texty a ukázky.

1. díl

Prolog

Dívám se na západ slunce v jiné zemi a v jiné době. Slunce se pomalu schyluje k západu a jeho zářivý kotouč zvolna mizí za vrcholky hor. Těsně před tím, než se louky plné hořců ponoří do nočního šera, vykřikne poslední večerní pták a jeho zoufalý výkřik se zaryje hluboko do mého srdce. V tom okamžiku zmizí poslední srpek rudého kotouče a já si uvědomuji, že na válečném voze přijíždí Smrt.

Nad rozkvetlou zemí kdesi v dálce slunce zachází

Na šarlatové louce vidím dva milence, jak v obětí spí

A šťastní ptáci slunce západ svým zpěvem provází

A ti dva, co tam leží, nejsou první ani poslední.

 

Proč nic nebrání smrti v její snaze, že tak draze může sklízet s sít

Kdo od ní koupil život a zač, kdo nakrmí tu hroznou saň?

Proč musí jedni zmírat a druzí na věčné věky žít?

A kráčející lidé za ně platit svojí daň.

 

Vy lidé, což pak nevidíte, kdo odchází a kdo zůstat smí

že ti dva tam se nemilují, to pouze smrt zas svoje dveře otvírá

Vy lidé, přece nechcete odejít těma dveřmi s ní

Tu lásku k vám, tu ona pouze nekonečně dlouze předstírá.

Monolog chorého vládce

Než duše opustí tělo, hlavou mi proběhnou vzpomínky na celý život. Vidím dětský pokoj a v něm dřevěnou kolébku, ve které pláče malé dítě. Jednotlivé obrazy se rychle střídají jako na filmovém pásu a najednou jsem ve starobylém městě uprostřed pouště a naslouchám řeči jakéhosi muže stojícího na dřevěném lešení. Jeho plamená řeč splývá s duněním ozývajícím se kdesi za městem a to dunění mě celého rozechvívá.

Já jsem váš král, volejte sláva

Sám ďábla pán a moudrá hlava

Snad se vám zdá, že trochu přeháním

Ale než vyjde den, smrt zavraždím.

 

Já stvořím lepší svět

Já stvořím lepší svět

V něm smrt nebude žít

 

Kdo nemá ze smrti strach, může se mnou jít

Za živa o život se prát, s tou smrtí se bít

Já vojsko své té smrti postavím

A smrtí smrti se proslavím.

Mé druhé Já

Ta lákavá myšlenka se uhnízdí hluboko v mé mysli a já začínám věřit, že smrt není jedinou alternativou konce života. Dunění sílí a dav před lešením se pohupuje v jeho rytmu. Pak se odkudsi vyvalí válečné vozy a všichni jako omámení se derou pro zbroj a zaujímají místa na vozech.

Poslední je její den, snad zítra zemře

Je to jak mámení, jak živý sen

To bílé děvče žilo staletí

a rázem skončí trápení

Ach, a její svíce dohoří.

 

Chvátáš?

Kam ty blázne,

Svoje nitro marně hledáš

A tvá hvězda zvolna hasne

A ty se zvedáš a chceš jí říct do očí...

Ach, vrať se blázne, než se slunce vynoří!

 

Krásný byl tenhle dávný svět

A s písní si hrál můj promodralý ret

A v mých zádech si někdo žertem zastřílel

Ach, a tak jsem tam, co chtěl jsem jít, nikdy nedošel.

Poselství nevinným

A další obraz. Válečné pole a na něm nekonečné zástupy mužů ve zbrani. Ozvěna vrací údery mečů o štíty a válečný pokřik. Pozoruji sám sebe v první řadě bojovníků a nemohu přijít na to, co není v pořádku. A pak si najednou uvědomuji, že na bojišti je pouze jedno vojsko. Chybí nepřítel.

Láskou mě zamávala v odpověď na můj výstřel

A z listí bodláčí mě rubáš upletla

A potom objímala ty statisíce těl

A ta těla jsou jak růže odkvetlá

 

Tak vidíš, už brzy to skončí

A z její lásky nezůstane nic,

Ale proč já?

 

Bílá mi bubnuje smuteční marš

A všude kolem voní tulipány.

Bílá mi bubnuje ten zatracenej marš.

Jak krásná podívaná pro ty tam vzadu dámy.

 

Básní se opásala jak věncem z mých střel

A v hvězdném voze zapřažená kráčí.

Pak se na mě podívala a já úžasem zkameněl:

Co bylo lásky v tom poselství z očí do očí.

 

Tak vidíš, už brzy to skončí

A z bílé dámy nezůstane nic

Ale proč já?

Vlastní fabule

Bojovníci vyrážejí k útoku a řítí se po svahu dolů k místu, kde čekají nepřítele. Oči bojovníků jsou zarudlé touhou zabíjet a jejich paže drží vysoko zdvihnuté meče a kopí. A pak, aniž by se objevil nepřítel, řada za řadou padá k zemi a zem se barví krví jejich těl. Stojím sám opuštěný uprostřed bojiště a kam, až oko dohlédne, leží mrtvá těla válečníků.

Návrat do minulosti

Jsem zpátky ve městě. Ulice jsou prázdné a pusté, tržiště opuštěné, krčmy oněmělé. Snažím se najít nějakou živou bytost, ale má snaha je marná. Co se to děje? Nedokážu to pochopit. Zahazuji svůj meč a usedám na schody ztichlého paláce.

Bloudím v ulicích a slzy smývá déšť

Klaním se bohům, že vrátil jsem se domů

Kde hledat cestu? Vždyť všechno byla lež

Smrt živá je a navíc milióny hrobů.

 

Vzpomínky slábnou a snad už se rozloučí

A život je tak krásný, jak nic nemůže být

Chvíli se mu bráním a pak mu jdu do náručí

A cestou zpátky se mi už nechce jít.

Bláhová sebevražda

Za chvíli přichází nějaký muž a já v něm poznávám řečníka z lešení. To on má na svědomí ty milióny životů. To jeho slova zatemnila mužům rozum. O on znovu šplhá na lešení. Copak se vše bude do nekonečna opakovat?

Vracím se k vám, já vládce, váš pán.

Proč vítá mě prázdno a spálená zem?

Kdo bojoval statečně a kdo z vás se bál?

Vy kříže mi řekněte, kde vlastně jsem.

 

Slyšte mí věrní, to zvonu je hlas

A ten zvon vás volá, tak pojďte se bít.

Výhra je blízko a věčnost na dosah

Stačí se sehnout, do rukou jí vzít

 

Zas’ kráčí své vlastní smrti vstříc

a ta bílá žena očima krásu obepíná.

Proč další milióny mají přestat žít?

Snad pouhá slova a pak vlastní rukou sama sobě život odebírá...

Poslední sbohem - epilog

A pak se odehraje něco podivného. Branou města vchází bílá postava a blíží se pomalým krokem k lešení. Cítím naléhavost tohoto okamžiku. Postava se zastavuje před mužem na lešení a dlouze se mu dívá do očí, dokud muž nesklopí zrak. A pak náhle, beze slova, postava zmizí jakoby se rozplynula.

Poslední pohled do očí a polibek na čelo

Trochu hlas ti přeskočí a brečet se ti zachtělo

Chrám má stát, kde vždycky stál

A loučení je prázdný sál.

 

Tiché ruky podání a obrácená tvář

A dlouhé roky čekání a otevřený snář

Chrám má stát, kde vždycky stál

A loučení je prázdný sál.

2. díl

Intermezzo

Nevím, co se děje. Kdesi hluboko v podvědomí cítím, že se cosi změnilo, ale nedokážu určit co. Jako by praskla nejtenčí struna mého Já a já se zbavil nějakého břemene, které jsem nosil na bedrech, aniž bych o tom věděl.

Ztrácíš poslední drobné

Není to zvláštní, kdy dýka tě bodne

Potíráš si rty krví svojí a máš čistou dlaň.

 

Přítmí v proskleném nádraží

Sklo náhle tříští údery závaží

Ze vzácných obrazů zmizela plátna bůhví kam.

 

Skrýváš se do snů svých, nikomu nevěříš

Procházíš pamětí, jak včela v okvětí

V pitvorných představách si vytváříš svůj vlastní svět.

 

Uléháš do listí, obklopen závistí

Očí máš průhledné a tajně křičíš ne

Skládáš si ruce v klín jak dítě slabiky do prvních vět.

Ztracený sen

Je to neuvěřitelné, ale sen se stává skutečností. Je to opravdu možné, aby byla Smrt již navždy nepřítomná? Věčný strach ze smrti byl oním břemenem, které jsem odhodil, a já si najednou uvědomuji, jak volně se mi dýchá.

Pláč dávno odezněl

života krás užívala spousta těl

a Bůh, jakoby zkameněl

a ztratil svou tvář.

 

Navěky žít, milióny let se smát

a stále snít a být pořád mlád

a hvězdy oblétat, navštívit slunce snad

a milovat.

Nářek nemocného

Znovu procházím městem a všude zní smích a veselí. Přicházím na konec hlavní ulice a nořím se do úzkých uliček předměstí. Paláce zmizely a místo nich jsou podél ulice nízké domky z cihel sušených na slunci. Uhýbám skupině špinavých dětí a málem zakopávám o člověka ležícího na zemi. Je to muž, jehož tělo je plné vředů a v jehož očích lze spatřit nekonečné utrpení. Náhle muž otevírá oči a natahuje ke mě ruku v prosebném gestu.

Zlá touha se mnou soucit má

Kdo život mi vezme, kdo bolest zná

Mé tělo plné vředů závidí

Bezcitné hmotě kamení.

 

Oh, šílím a jsem sám

Oh, již dávno nedoufám.

 

Kdo uvrhl mé já do prokletí

A teď si láme vaz v dojetí

V kolébce bolest a nikde smích

Kdo sundá mi břímě z ramen mých.

 

Oh, šílím a jsem sám

Oh, již dávno nedoufám.

 

Vlastní stín mě opouští

Vlastní hlas mě zaprodal

Těžko vinu odpouští

Kdo se jednou rána bál.

Pochybnosti

A o kus dál leží další nemocný a další a další. A starci. Nemohoucí starci, plní bolesti a utrpení, podobně jako onen první muž. A všichni ke mě napřahují své ruce. Nemohu unést jejich pohledy a s očima zavřenýma klopýtám zpět, mimo jejich dosah.

Rozhlížím se kolem sebe opuštěný v davu

A samota tak hrozně zebe a zvolna ztrácím hlavu

Je už tolik na světě lidí?

 

Rozevřená kniha přání a v podvědomí stín

Mozek jak rytířské klání, duši jak roztažený klín

Kolik už je na světě lidí?

Cesta

Uzamykám se před světem. Existuje ještě nějaká cesta zpět? Lze se zbavit tohoto nesmírného utrpení? Před očima vidím ony nebožáky a jejich pohledy volající o pomoc. A pak podléhám milosrdnému spánku.

Probouzím se uprostřed snění a zraje ve mě velký čin

Do daleké země zapomnění hledat mága se vypravím

Odplouvám a v plachtách víru, jenom já a racek nade mnou

Cítím jasně svojí sílu a před sebou cestu dalekou.

Zrod naděje

V daleké zemi Druidů nalézám odpověď na všechny své otázky. Procházím obřadem zasvěcení uprostřed kamenného kruhu a získávám pověření od Nejvyššího, abych se pokusil vrátit běh věcí do původního stavu. Dostávám šanci a tuto šanci nesmím zmařit.

Jsem slavný alchymista z dálné krajiny

Není nade mne mistra v černé i bílé magii

Oheň je můj přítel, oděný je v svit

Všech kouzel je on křtitel, nemá chvíli klid.

 

Plazím se po kolenou a strachy klopím zrak

Zvedám touhu propálenou, čekám na zázrak

Křičím, nikdo se neotáčí, tak vše vidím jen já

Skrze plamen ke mně kráčí bytost kouzelná

 

Hledám života vzorec, protoplasmu smrti s touhou

Hledám, blíží se konec, smrt se zrodí za vteřinu pouhou.

Od kolébky

Není života bez smrti a smrti bez života. Tyto dvě instance patří k sobě a já konečně nalézám správné řešení. Mé rozhodnutí je konečné a nic nemůže zabránit splnění úkolu, který přede mnou leží. Vyslovuji tajemnou formuli a spolu s trpícími, jež nalezli vysvobození, opouštím tento svět. Vzpomínky se uzavřely a mé vědomí se přeměnilo v bílý zářivý kotouč.

Nad hrobem dívka odkvetlá

Touha k životu staletá

Prázdná jsou slova vyřčená

Hodina konce je určená

 

Do čtyřech světových stran

Mřížemi mohutných bran

Řítí se všechen čas dál

 

A s hradeb času spadává

Jen život, ne smrt souzená

Života květ dál nezvadá

Okamžik žití zůstává.

 

Do čtyřech světových stran

Mřížemi mohutných bran

Řítí se všechen čas dál

Nekonečně dál.